Učit se, učit se, učit se

aneb Co jsem se naučila na chemické škole

Před týdnem a něco jsem celkem zdárně a s velkými nervy ukončila bakaláře. Jsem teď tedy takový skoro-chemik. Říká se, že vysoká škola člověka lecčemu naučí.

Naučila mě...

• že ze vzorků a z chlapů si nesmíme dělat hlavu (moudrá slova jedné slečny asistentky)
• že na probíjející pec stačí kožené rukavice
• že pohyblivá schodiště jako v Bradavicích možná opravdu existují (to je tak, když jdete zpátky stejnou cestou jako jste přišli, ale dojdete někam úplně jinam)
• že myši, který jedou na heroinu, zvedaj ocásky
• že udělat formu na falešnou dvacetikorunu je strašná hračka
• že nejdůležitější je bufet, kde mají čokoládové koblihy
• že neposlouchat ten přesný návod se někdy vyplatí (a někdy zase jo)
• že do mikroskopu se s brýlema jen tak nepodívám
• že i ta výroba drog není zas až tak složitá (teoreticky)
• že pracovat s přístroji za miliony je normální věc
• že i voda s olovem se dá pít
• že i když jsem se jeden semestr pravidelně polévala jedy a jinými hezkými věcmi, tak to na mě nezanechalo (snad) žádné následky
• a že ta všemi nenáviděná chemie je vlastně strašně úžasná, když se používá správně

Teď mám předposlední prázdniny v životě a začínám závidět učitelům :D