5. října 2015

Podzimní radosti

aneb Někdy je potřeba jen tak povídat

Miluju podzim. To už asi víte. Ač narozená v pozdním jaru, podzim mi koluje v krvi. Nosím ho ve vlasech, v očích, v té samotné podstatě člověka, která ho dělá člověkem. Asi jsem měla být liškou.
Mnoho lidí si myslí, že podzim je smutné období. Koloběhu přírody pomalu ubývá sil, země se ukládá ke spánku, lidé slaví dušičky a začíná být chladno a tmavo. Myslím, že tohle právě ke kouzlu podzimu patří. Ty barvy, které doprovází tuhle přeměnu, ranní mlhy, deštivé dny, ale i slunečná odpoledne s tou nepopsatelnou zvláštní vůní ve vzduchu. Kaštany, oříšky, šípky, spousta darů přírody. Včera u nás někdo začal poprvé po létě pálit listí a dnes ráno byla nad řekou mlha. To je znamení, že už není cesty zpět a že podzim je opravdu tady.

Těšíte se? Jestli pořád ještě ne, povím vám o svých podzimních radostech, třeba si mezi nimi nějakou najdete.


Je čas vytáhnout šály, šátky a huňaté svetry. A co je lepšího? Právě dneska jsem ty svoje nejmilejší šátky vytáhla z papírové krabice, ve které čekaly, až teploty spadnou na tu správnou hranici. Jeden v barvě ostružin, druhý by se mohl schovat do javorového listí. A potom taky jeden s liškami, jezevci, jeleny a sovami. Poslední s nádechem orientu a v barvách drahého kamení. Doprovázejí mě věrně už několikátým rokem, přes podzim až do zimy. Letos budou obzvlášť potřeba, protože jsem po mnoha letech ustřihla skoro polovinu délky svých vlasů. Tak aby mi tolik netáhlo za krk.


Podzim je nejlepší čas na vycházky do přírody. Jenom tak, z čisté radosti a pro načerpání nové energie. Ve městě mi to chybí, ale i tam se dají najít zapomenuté kouty plné vůně listí. Třeba ztracená cesta podél řeky, kde člověk potká jedině kachny a když má štěstí, taky malé nutrie. Po cestě na tramvaj zase procházím pod kaštanem a kdykoliv jdu kolem, jeden nebo dva kaštánky vždycky schovám do kapsy. Prý když si člověk nasbírá kaštánků tolik, kolik je mu let a k tomu ještě jeden navíc a dá si je pod poštář, budou se mu všechny nemoci vyhýbat. Funguje to, ale musí se tomu věřit. Alespoň trochu.


Šedivá odpoledne strávená s knížkou a hrnkem čaje. Čaj horký, voňavý, možná s několika obláčky z mléka, knížka tlustá, stará a očtená. To je pro mě ta nejlepší kombinace ze všech. Lidé už tolik nečtou, ale myslím, že by to někdy měli zkusit i ti nejzarytější odpůrci tištěných písmen. Vždyť je fajn mít možnost ztratit se ve fantazii někoho jiného, ne?


Přichází také čas svíček. Těch voňavých i těch, které jsou jen obyčejně voskově krásné. Hodí se k tomu čaji a knize, nebo třeba s maličké broušené skleičce s bezinkovým likérem, který má barvu jako půlnoc. A úplně nejlépe k hrnku husté horké čokolády, takové, která se připravuje pouze z mléka a několika kostek hořké čokolády. S kopcem šlehačky a se skořicí. Mňam! Letos jsem si pořídila konečně i lucerničku za okno, aby podzimní bytosti věděli, kde mě mají hledat.


A taky dýně! Jsou všude, všimli jste si? Oranžové, žluté, zelené i žíhané. Jedlé i ty, které jsou jen pro parádu. Pečené, v rizotu, v polévce, jako koláč nebo dokonce do kávy. A semínka jen tak, do pusy.


 Tak co, navnadila jsem vás alespoň trochu? :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za krásný komentář!